Psychická odolnost a životní smysluplnost

.

Zatím jsem téměř vždy dosáhl, co jsem chtěl, ale vždy mi to přineslo něco jiného, než jsem čekal. Něco chtít je docela věda.

-

-

-

-

-

-

.

.

.

...

...

...

...

...

...

...

...

....

...jsem spokojená

..to je na román

//

1) Od mala jsem se chtěla učit cizí jazyky, zajímalo mě cestování - vystudovala jsem cestovní ruch - hodnotím jako úspěch a dosažení tohoto cíle. 2) Mým přáním bylo pracovat v cestovní kanceláři či být delegátkou - jsem 1,5 roku po škole a pracuji jako recepční v malém hotelu - zaměstnání, o kterém jsem byla pevně rozhodnutá, že ho vykonávat nikdy nechci, ale nešťastná nejsem a mého snu se nevzdávám.

554545

Až příliš jsem řešila vzdělání a vkládala do něj veškerou energii. Nyní propadám desiluzi týkající se práce v akademickém světě... Začínám se více obracet na své vlastní potřeby a zájmy. Toužím po normálním životě, kde bude v souladu práce a soukromé aktivity. Chci dělat hlavně něco, co má nějaký smysl, nejen práci pro práci a peníze...

bla bla bla...

blablaaaabla

bojuju, nevzdavam a tesim se i z malych posunu kupredu. K praci se dobijim konicky

Celkově je mým jediným cílem ohlédnout se na konci za svým životem a řici si, že to opravdu stálo za to v co nejvíce jednotlivých momentech. To pro mě znamená mít kolem sebe dobré přátele, rodinu, dosáhnout věcí na které mohu být hrdý a při tom všem si život co nejvíce užít. Nechci při honbě za nějakým cílem sklouzonut k tomu, aby to přestala být zábava, nebo aby splnění cíle nakonec nestálo za věci, které jsem tomu musel obětovat. Prozatím mohu říci, že se mi takto daří žít, což považuji za úspěch. Zanedlouho dokončím jednu dlouhou životní etapu v podobě ukončení studia a co bude potom, nijak zvlášťneplánuji. Rozhodně ale budou mé další volby takové, aby to nebyla nuda a stereotyp.

Celou dobu jsem šla za svým cílem a myslím, že úspěšně. Obětovala jsem tomu mnoho sil a času. Někdy si říkám, že vše jde až moc hladce a lehce. Jelikož jsem nezažila mnoho životních zklamání a neúspěch, tak žiji neustále ve strachu ze selhání, Nevím jak se v takové situaci budu chovat.

Celý život jsem měla dobrý prospěch ve škole, dostala jsem se na vysokou školu, které však nevěnuji tolik pozornosti, kolik bych asi měla a občas mě to štve, protože když už tam jsem, tak bych se tam měla taky něco naučit, tomu však můj postoj moc nepřispívá, protože jsem zkrátka líná. A na svoji lenost zrovna dvakrát pyšná nejsem. Jinak mám dobré vztahy s lidmi a na to jsem tedy hrdá velice.

Celý život jsem se málo rozhodovala sama za sebe a spíše přijímala, co se naskytovala a volila si tu snazší cestu. Jako bych procitla teprve teď a snažím se přijít na to, co by mě v životě mohlo naplňovat.

Celý život jsem zasvětil kvalitě a systému řízení v práci, ale v podstatě žiju hlavně pro rodinu. Snažil jsem se o harmonii v procesech pracovních i rodinných. Jsou to paralely, které se až překvapivě doplňují. Stejně tak je ovlivňují vnější vlivy. V rodině to jsou především nemoci a v práci okolní prostředí (politika, trhy, majitelé firem apod.) Dosáhl jsem toho, že již teď cítím, že mám v rodině nástupce, které moje názory a myšlenky budou rozvíjet dál a v práci mám za sebou velice úspěšná, ale i neuspěšná období. Stavím se k tomu => viz odpověď 52 ......

cesta k mému vzdělaní nebyla jednoduchá, změna střední školy, nedostatek kreditů pro ukončení studia na vš. ttakže mám pocit, že jsem téměř ničeho nedosáhla. maturitu považuji za úspěch, ale momentálně na vš už nastávají menší komplikace. Jinak jsem ničeho nedosáhla. Kdybych mohla asi bych dost věcí změnila.

Cesta k osvícení.

Co je Vám po tom

Co jsem dosud chtěla, tak z větší části mám. Do budoucna bych něco chtěla, a tak na tom pracuji několika metodami (enneagram, svalový test, duchovní knihy, rozhovory), tak abych toho, o co v životě stojím, dosáhla, resp. dosahovala.

Dálkově dokončuji univerzitu a nedaří se mi najít práci. Cítím ponížení a chci to změnit. Mám před sebou těžkou etapu života, kdy si musím najít práci a osamostatnit se. Obor, který studuji, mě nikdy kor nelákal.

Dělnický původ, postup (30let) až k učitelství (skvělé), nicméně později ztráta možnosti učit. Vzdělání z psychologie a pedagogiky je užitečné i pro osobní život. Zájmy o vědu a přírodu-vidím užasné věci. Ve 12.ti letech jsem poznal Krista (jsem křesťan) a to jediné mi dává pevný smysl a nikdy bych neměnil. Mám průměrnou ale klidnou a vyrovnanou rodinu a i přes různé obtíže pokojný život.

Dlouho, předlouho jsem chtěl být "jen" dobrým synem/bratrem/vnukem/partnerem, dostát všem rolím s tím spjatými v čele s rolí studenta. Snažil jsem se tedy žít a být tak, jak je očekáváno, jak je to prý správné. Čím déle však člověk předstírá, tím hlouběji do prázdna upadá. Nakonec jsem dosáhl toho, že nic nemá žádnou hodnotu, že i nejšťastnější život je ve skutečnosti hluboce nešťastným utrpením, umíráním na morfiu. Logickým vyústěním tohoto by byl dobrovolný odchod. Žel, člověk je zbabělec, není-li navíc bezbřehým individualistou, uvědomí si, že ne každý má podobné názory a smýšlení, že mnohé z těch, jež by v životě po smrti zanechal, by tím uvrhl do nejhorších depresí a nočních můr. Nyní jsem tedy rukojmím života, smířeným s absencí smyslu a hodnot, přežívající, předstírající, čelící věcem tak, jak přicházejí, snažící se alespoň tu a tam zapomenout na vše výše řečené a chovat se, jako by nic z toho neplatilo.

dobra prace, ktera me bavi a uzivi - mam vztah, vlastni rodina, deti - nemam moznost sportovat - mam

Doposud jsem chtěl najít životního partnera, což je podle mne hlavně dílem štěstěny. Snažil jsem se naplnit své představy ohledně akademického titulu - tato snaha však ještě pokračuje :-) Odpověď na otázku, čeho jsem dosáhl bych nejspíše nechal nezodpovězenou, nenapadá mne totiž nic zásadního. Snad se to v budoucnu změní. Celkově se ke svému životu stavím optimisticky a snažím se jej udělat takovým, aby mne uspokojoval.

Dosahla jsem veseho co jsem chtela, jak v pracovni tak soukrome rovine.

Dosáhnout vysněné kariéry a zároveň mít rodinu, zatím nemám úplně ani jedno, ale hodně se snažím a mám viditelné pokroky, tak pokračuji. Myslím, že jsem zatím celkem spokojená a stále ještě mám možnost svých cílů jednou dosáhnout.

Dosud jsem docílila vlastně toho se přestěhovat z jednoho města do druhého, sama, to že jsem se k tomu odhodlala mi udělalo obrovskou radost :) Naučila jsem se neplánovat, žiju tady a teď, v minulosti jsem plánovala a dovolila jsem jiné osobě mi všechno překazit, teď chci být za svlj život odpovědná sama.

Dosud jsem chtěla být dobrým člověkem, abych se za sebe nemusela stydět, nenechat se lehce ovlivnit, chtěla jsem mít životní nadhled a chtěla jsem jít za svými cíly. Stále se snažím jít za svými cíli, ačkoli to nebude tak jednoduché, jak jsem si představovala a budu muset dělat v životě mnoho kompromisů. Zatím se za sebe stydět nemusím a jsem za to ráda.

Dosud jsem chtěla mít poníka. Ještě jsem toho nedosáhla. Stavím se k tomu velmi kladně. Dřu od rána do večera, chybý mi ještě polovina.

Historie se opakuje. V makro i mikro rozmerech. Bohuzel podle Machiavelliho rozdeleni patrim k 90% lidi, kteri vi jak by mel svet fungovat. A je to presne jak tvrdi - do skupiny lidi, kteri vedi jak svet funguje nemam sanci se dostat. Nesnasim ekonomiku, penize a veci okolo. Dohadovani o cene at uz za vyrobek nebo zavykonanou praci je pro mne naprostym utrpenim. Coz je v soucasnem typu civilizace preferovanem v nasem evropskem okoli naprosto degradujici.

https://www.youtube.com/watch?v=X18mUlDddCc

Chcela som študovať obor ktorý študujem, na škole na ktorej ho študujem a chcem pracovať v oblasti, ktorá podľa mňa má význam a myslím, že by som v nej mohla byť dobrá a užitočná. Je ťažšie sa v nej presadiť, ale určite to skúsim, lebo už som veľa vecí zvládla sama a uvidím, či to vyjde, alebo si nájdem niečo iné. Bála som sa vystupoveť pred inými ľuďmi, tak som šla na pohovor, kde komunikácia s druhými je základom. Musela som absolvovať výcvik, kde nácviky hovorov prebiehali pred skupinou 16 ľudí v českom jazyku, mala som veľký strach, ale zvládla som to. Navyše vo mne zostal pocit rešpektu k mojej práci, k mojim vlastným výkonom v nej a ešte stále (aj po niekoľkých rokoch) ju neberiem ako rutinu, v ktorej sa už nemám kam posunúť

chcela som vela, a dostala som ovela viac.. presla som si peklom zavislosti, a ziskala som poznanie o akom som netusila. prakticky zadarmo. vzdy som chcela pomahat inym - v roznych formach to robim cely zivot. mnohe veci som si predstavovala inak - ze sa vydam, postavime si dom, budeme mat vela deti.. kratko po svadbe som zistila ze to boli prazdne slova, ze manzelove priority su celkom inde..

Chci a přeji si žít život v lásce, upřímnosti a se zapoiením intuice, smyslem jsou pro mně naplňující vztahy s lidmi a možnost se profesně a osobnostně rozvíjet v činnosti, která mně baví a uspokojuje a která přináší radost a užitek druhým. Věnuji se práci, která toto splňuje a otevírám se svým nejbližším i dalším dobrým lidem, kteří mi vstupují do života.

chci aby bila cela rodinka zdravá a aby sme měli práci

Chci mít dobrou praci,dodelat skolu, vdát se, cestovat, mít deti, zdraví, prostě klasika

Chtěl jsem být alespoň v něčem tak dobrý, abych se za tu činnost nemusel stydět. Dosud se mi to nepodařilo, ale stále se o to snažím a věřím že se jednou ty toužebné výsledky dostaví.

chtěl jsem být prospěšný druhým, moc se mi to zatím nedaří, přivádí mě to do depresí

Chtěl jsem být více profesema a některý jsem i dělal a měl z toho uspokojení,ale stále hledám svole uplatnění v životě.

Chtěl jsem klidný rodinný život na venkově, což se mi splnilo jen z části, protože nemám děti a protože jsem po většinu svého života musel trávit v práci více času, než bych si přál, aby mi zbyl čas na mé koníčky. Dosáhl jsem určitých úspěchů v pěti různých oborech: informatice, pedagogice, politice, jako úředník a jako manažer (ekonom), což pro mne znamenalo časté rekvalifikace. Ale nikdy jsem se nemusel za prací stěhovat ani daleko dojíždět a nikdy jsem nebyl nezaměstnaný, naopak, vždy jsem měl slušný finanční příjem.

Chtěl jsem vystudovat, splněno, získat práci, splněno, oženit se, splněno, mít rodinu, v plánu...

chtěl jsem zdravou a šťastnou rodinu a tu mám.

Chtěl založit rodinu a vybudovat pro ni bezpečný a stabilní domov. Zda se to podařilo musí posoudit jiní. Pokud jde o práci - vždy jsem chtěl dělat kreativní věci, což se mi částečně dařilo a daří.

Chtela jsem byt graficka, samostatna nezavisla ...bohuzel otec me prinutil na jit na jiny neperspektivni obor a bohuzel jeste navic kvuli nemoci jsem skoncila v plnym invalidnim duchodu z nehoz prezivat a uz nikdy si nesplnim svy sny jelikoz nemuzu pracovat , cely zivot budu odkazana na druheho :-(

Chtěla jsem být úspěšná v jistých věcech, oblíbená, mít spoustu přátel a jasnou budoucnost (asi jako každý). Odjakživa jsem se cítila vyjímečná a hezká, protože to mi bylo vštěpováno matkou. Kolem 16ti, když všichni kluci balili mou nejlepší kamarádku, jsem o sobě, své kráse a svých dovednostech začala dost silně pochybovat, a po nešťastném prvním vztahu se to o moc nezlepšilo. Dnes s tím pořád bojuju, ale už taky vím, co mám zapotřebí a co ne, že se nepotřebuju všem nutně líbit, a vím, čí respekt a pozornost je relevantní. Rozhodla jsem se, že se přestěhuju do Švédska, kde začnu znovu.

Chtěla jsem být veterinářkou, ale mám alergii na zvířecí srst. Biologii se nicméně dále věnuji a naplňuje mě, prozatím. Práce v laboratoři je zajímavá, ale necítím se být v duši vědcem. Proto se začínám poohlížet po práci v soukromém sektoru, kde budu moci po ukončení magisterského studia uplatnit své zkušenosti a znalosti a prohloubit tak lidské poznání či přispívat ke zlepšování života lidí a nebo zvířat. Druhou variantou však zůstává doktorské studium v zahraničí, i tuto možnost si zatím nechávám otevřenou a ničemu se nebráním. Poznávání jiných kultur je pro mě stejně zajímavé jako práce v mém oboru a pokud by se tyto dvě věci daly spojit dohromady a přibyl by k nim ještě slušný plat, myslím, že by to bylo ideální. V budoucnu ale vidím svůj rodinný život v České Republice a ne v zahraničí. (Hodně štěstí s diplomkou, taky mě to brzy čeká!)

Chtěla jsem dokončit maturitu, najít trvaly vztah, Praci co me bude naplňovat, zabezpecit rodinu... chtěli jsme miminko.... to vše máme... Dale si chci udělat v průběhu par let kurzy, kterými se Dale zdokonalym ve vecech co mne baví.

Chtela jsem dostudovat vs, najit si dobrou praci, udelat alespon nejakou karieru, zalozit rodinu a poridit si deti. Vse se jaks taks povedlo. Ve firme jsem pomerne uspesna, dite mame zazim jedno a jsem v manzelstvi velmi spokojena.

Chtěla jsem jít na fyzioterapii, kam jsem se nedostala a jako náhradní školu jsem si zvolila právě ČZU, kde jsem našla radost ze studovaného oboru a myslím, že má i smysl, což asi každý říct nemůže. Vím, co chci dělat dál a vím, jak toho dosáhnout. Jen jsem dost líná na tom intenzivně pracovat.

Chtěla jsem jít na obchodní akademii, tu jsem úspěšně dokončila, následně jsem šla studovat obor finanční řízení, kde se mi stále daří a za cíl mám stanoveno být úspěšná v práci a mít dostatek financí, nejlépe v bance; mít spokojenou, šťastnou a zdravou rodinu. Nyní se snažím najít si vhodnou brigádu ke studiu a chci si pořídit psa a vlastní bydlení.

chtela jsem mit pekny vztah, deti, fungujici rodinu, primerene zamestnani myslim, ze se mi podarilo to, co jsem chtela, zvlaste, co se tyka vztahu a rodiny ted, kdyz jsou deti dospele se mohu jeste dale venovat tomu, co bych chtela, mozna v prac.oblasti, mozna rozsirit sve pusobeni o nejakou oblast dobrovolnictvi... myslim, ze se k zivotu stavim pozitivne, i kdyz jsou samozrejme tezsi obdobi

Chtěla jsem mít rodinu a zajímavou & smysluplnou práci. Obojí se mi povedlo. Stálo mě to spoustu práce, stresu, starostí, ale přineslo mi to radost, štěstí, spokojenost i finanční zajištění pro stáří.

Chtěla jsem mít tvůrčí zaměstnáni, což se mi nepodařilo, nicméně jsem si tyto ambice plnila, kdykoli se mi naskytla příležitost a ve větší míře nyní v penzi. Dalším cílem byly pro mne děti, jejichž výchova se mi povedla a nyní sklízím plody jak v dětech, tak vnoučatech, kterým se plně věnuji.

Chtěla jsem mít v životě rovnováhu mezi povinnostmi a zábavou. Chtěla jsem být oblíbená v kolektivu svých přátel. Chtěla jsem se dostat na vysokou a dokázat tátovi, že zvládnu stát na vlastních nohou, aniž by mě mamka musela stále vodit za ručičku, a nemusím kvůli tomu jet na rok do ciziny pečovat o cizí děti. Pokud po skončení školy najdu práci v místě svého bydliště, tak se mi to zatím všechno plní.

Chtěla jsem na medicínu, nevím úplně proč. Za rok promuji. Snažím se zjistit, jaká specializace mi je nejbližší. Občas mě provází nejistota, jestli to bylo správné rozhodnutí. Ta se střídá s vnitřním přesvědčením, že tahle cesta vyplynula nějak přirozeně, nenuceně, takže je asi správná. Trochu mi zpětně vadí promarněný čas při studiu na gymnáziu, mohla jsem se víc věnovat jazykům, četbě, kultuře. Deficit se snažím snižovat v současnosti. Chtěla bych být víc bezprostřední, lépe organizovat svůj čas, dotahovat věci do konce a lépe čelit výzvám.

Chtela jsem na vysokou a dva roky se to nedarilo

Chtěla jsem něco vystudovat, abych nebyla hloupá :-) a abych neměla problém sehnat práci a v pohodě žít, dřív jsem byla ohledně studia dost ambiciózní, proto jsem začala studovat dvě vysoké - práva a VŠE. Možná i to trochu změnilo můj pohled na život a jeho hodnoty. Teď bych chtěla zkusit se aspoň pár let naplno věnovat tomu, co mě skutečně naplňuje a co cítím, že bych měla dělat, což je hudba. Ještě nevím, jestli to půjde, nicméně myslím, že jsem připravená tomu hodně obětovat.

Chtěla jsem práci s čísly místo lidí, zahrádku a svůj klid - první dva body byly splněny, pro třetí je ještě potřeba dokončit studium a složit zkoušky na daňového poradce.

Chtěla jsem rodinu, manžela a hodně (6) dětí. Manžel mi zemřel, dalšího partnera si neumím najít, je to samej blb. Děti jsem stihla jen dvě. V práci jsem dosáhla kariéry, přestože jsem o ni nestála. Nakonec jsem z přepracování skolabovala a nyní jsem v částečném invalidním důchodu 6800,- Kč/měs! Po 20 letech práce, odvádění daní atd. Sama s 2 dětmi. Žijeme pod hranicí bídy, po zaplacení bydlení nám zbyde cca 200 kč na měsíc a nikoho to nezajímá. Takto se to táhne již 3 roky. Rozprodávám, co se dá a jsem strašně nešťastná. Ale řešení neexistuje, leda se uzdravit a začít zase pracovat, ale to se mi zatím nedaří. Zničila jsem tím život mým dětem, je mi vše líto a minimálně 1x týdně přemýšlím o sebevraždě. :(

chtěla jsem se naučit cizí jazyky a mít rodinu, to se mi podařilo a jsem spokojená

Chtěla jsem si najít vizi, životní cíl, což se mi zatím nepovedlo, mezitím však přicházejí určité výzvy a šance, jejichž plnění mě naplňuje a pevně věřím, že mě k té vizi přibližují a pomáhají stát se lepším člověkem. :)

Chtěla jsem si zvyšit vzdělání,což se mi maličko daří

Chtěla jsem studovat a zdárně dostudovat, což se mi již částečně podařilo (jeden obor ještě studuji). Ráda bych našla zajímavou práci, slušně ohodnocenou a hlavně takovou, která by mě bavila. Mám trochu obavy z toho, že taková práce se mi bude shánět těžko, blíží se chvíle, kdy budu muset začít pracovat a z hledání práce i zapracovávání se nemám zrovna dobré pocity, nejraději bych ještě nějakou dobu studovala. Vždycky jsem také chtěla mít dobré přátele (či jednoho dobrého přítele), nějaké lidi okolo sebe mám, asi mi ale vždycky chyběla taková ta skutečná velká kamarádka "na život a na smrt". Před pár lety se mi ale podařilo najít dobrou brigádu, kde jsem v kontaktu s lidmi a i kolegové jsou příjemní, takže tato oblast mě uspokojuje. Také jsem chtěla mít partnera, kterého bych měla ráda a on měl rád mě, ve vztahu jsem už přes pět let, poslední dobou je to ale trochu problematické, nastávají určité konflikty, hodně pochybností, co bude dál, jestli spolu zůstaneme či můžeme zůstat. Říkala jsem si, že bych také jednou ráda měla děti, vlastní dům dle svých představ, svatbu. V brzké době si ale ani děti ani svatbu určitě představit nedokážu. S domem bude problém pokud jde o finance a také mou nerozhodnost (co, jak, kde..). Asi budu ještě dlouho bydlet u rodičů.. Ráda bych se zlepšila v jazycích (angličtině především), trochu cestovala, naučila se nové věci (např. plést, nové tance,..). Také bych chtěla trochu oživit "hudební dráhu" - vždycky jsem zpívala v nějakém sboru, poslední dobou už to ale není tak často, takže bych ráda např. našla nějaký sbor, kde bych mohla zpívat či se jinak zpěvu věnovala..

Chtela jsem studovat, cestovat, vyvijet se v praci, ucit se jazyky. Studia mam uspesne za sebou, v praci to na nejaky postup nevypada, necestuji, protoze budeme stavet dum, jazykum se nevenuji.

Chtěla jsem udělat maturitu z oboru, který mi pomůže orientovat se v rozvojových společenstvích - mám ji. Chci Bc. titul z oboru, který je přehledem dějin lidského myšlení a jeho vývoje. Pracuji na tom. Nemám moc jasnou představu, co dál. Ale nejspíš to bude opět něco odlišného od předchozích dvou, ale na obou to bude stavět.

Chtěla jsem vlastní bydlení, stálou práci, která by mne bavila, partnera a rodinu. Vlastní bydlení mám, skvělou práci také :-D

Chtěla jsem vystudovat VOŠ, kterou jsem vystudovala. Dodělat si VŠ v oboru onkologie, což se mi nepodařilo, udělat jazykové zkoušky TELC, založit rodinu a mít děti ...

chtěla jsem vystudovat vysokou školu a dosáhnout titulu Mgr. abych ukázala všem, co mi nevěřili že to dokážu

chtěla jsem vždy mít salon, nyní už dva a půl roku podnikám, daří se, jsem spokojená,začátky byly těžké.

I přes svůj věk můj příběh nekončí, ja ďalej hrám a padám viac než vstávam, svoju dušu dám na misku prázdných váh.:)

In progress...;-)

Je mi 26 let, a nemam jeste jasno co chci v zivote delat. Vystudovala jsem vysokou skolu a mam dobre placenou praci v korporaci, ktera me ale vubec nenaplnuje. Kazdy den premyslim o tom, jak se svym zivotem nalozit, aby mi cas neutikal mezi prsty. Zvenku vypada muj zivot jako uspech, ale jsem ted nejmin stastna, co jsem kdy byla.

Již 10 let pracuji ve stejném zaměstnání, které jsem chtěla vykonávat již od dětství....mám skvělého manžela a rodinu a přátele, se kterými si vždy mám co říci a které mám ráda....jsem zdravá a i když se v rodině vyskytla vážná nemoc, vše snad dobře dopadlo....a za to vše jsem nesmírně vděčná....uvědomuji si každý den, jaké mám vlastně v životě štěstí

Jsem na půli cesty. Jsou přede mnou roky práce

Jsem studentkou VS a zároveň chodím do práce na FULL TIME. jako středoškolák jsem se účastnila jednho projektu, který vedli vysokoškoláci, mým snem bylo ten projekt také jedno vést, to se mi podařilo a posléze nastaly dva roky zmaru, kdy jsem již nebyla schopná si vytipovat další cíl. Díky navázaným známostem se mi podařilo dostat se do té práce, kterou ted dělám a která me naplnuje (i když o ideální práci se nejedná, ale myslím, že mít ideální vysněnou práci v 23 letech je smutné). Jsem ve věku kdy si ideální práci teprve vytvářím ve své hlavě.

jsem teprve na začátku svého života, zatím se mi povedlo se oprostit od systému, který vyvíjí na jednotlivce čím dál tím větší tlak. žiju si svým tempem a jsem spokojený.

K

kariéristka, po smrti manžela přehodnocen život, nový vztah dítě ve 40 letech, rozpad tohoto vztahu, nemoc dítěte....

Když jsem byla na základní škole, chtěla jsem se dostat na gympl a na vysokou školu. To se mi podařilo, dokonce se mi podařilo dostat se napoprvé na psychologii, což byl můj cíl. Mým cílem však bylo a je také užívat si soukromí život, věnovat se přátelům, sportu a mít uspokojující partnerský vztah, věnovat se rodinným vztahům. Plním si některé takové cíle v průběhu času, také jela jsem na studijní pobyty do zahraničí, snažím se nechávat si čas na věci, které mě baví a mít kontakt s lidmi, které mám ráda. Většinou jde spíše o malé dílčí cíle každodenního života, které mi dělají radost, ikdyž i ty velké úspěchy spojené například se studiem mě samozřejmě velmi těší. Na svůj život pohlížím tak, že většinu cílů, které pro mne doposud byly důležité, se mi obvykle podařilo splnit, ikdyž to někdy vyžadovalo čas nebo úsilí.

Když nad tím přemýšlím, vše, o co jsem zatím v životě usilovala a co pro mě bylo opravdu důležité, se mi podařilo. Často k tomu byla potřeba i notná dávka štěstí a správného načasování. Mám ale pocit, že když si člověk něco přeje a jde si za tím, dříve nebo později toho dosáhne. Může se stát že v trochu pozměněné podobě nebo že časem zjistí, že si přeje vlastně něco trochu jiného. Chtít je ale podle mě základ, to člověka uvádí do pohybu a jde cíli naproti. Věřím, že přesto, že některé události v životě ovlivnit nemůžeme, máme stále nesmírně velkou možnost řídit svůj život a dosahovat toho, co si přejeme a dělat sami sebe i druhé šťastnými.

Když to zjednoduším, tak jsem chtěl dvojí. Partnerku (které si budu vážit, se kterou si budu rozumět, která mi bude oporou) a hudební dráhu. První věc se daří vrchovatě. U druhé jsem se setkal s neúspěchem, který jsem si zpočátku racionalizoval, ale postupně se od něho odpíchl k alternativnímu, smysluplnému profesnímu zaměření. S psychologií jsem spokojený, mám obohacující cestičky, po nichž se snažím jít...Hudbě se věnuji nadále, není to už primární zaměření, ale takto mi to už vyhovuje.

Ke svému životu se stavím kladně. Nedosáhl jsem všeho, co jsem chtěl, ale povedla se mi rodina. Jsem spokojený.

kromě výchovy dětí, se mi toho v životě moc nepovedlo,zůstala jsem sama s dvěma dětmi,můj dlouhodobý expřítel mě přivedl do dluhů,které budu splácet do důchodu, prodělala jsem rakovinu, mám diagnostikované deprese. Žiju vlastně jen proto,že nemám odvahu k sebevraždě...snažím se najít nějaká pozitiva,ale marně..

Letos maturuji

Mám co jsem vždy chtěla. A to co ještě nemám, brzy budu mít. Protože, člověk dokáže všechno...

Mám jisté sny, určitě cíle, mám je odmalička a vždy jsem věřila, že se jednoho dne stanou, bude to krásné, mezitím jsem vyrůstala, studovala, pracovala s vidinou, že to přijde, ale čím jsem starší tím víc mě opouští ta důvěra, že se skutečně něco stane a den ode dne jsem na tom neskutečně hůř a hůř, až mám nyní pocit, že jsem přestala věřit úplně. Vždy jsem si myslela, že KAŽDÝ člověk musí v něco věřit, nemyslím tím nutně boha, např. věří, že zítra bude krásný den, že se příští týden něco uděje, cokoliv, sebemenší maličkost, prostě má motivaci proč žít a radovat se, jinak by to prostě nevydržel a zemřel by ,,steskem" (momentálně bohužel nenacházím to správné slovo). Dnes už tomu nevěřím..

mám povolání a koníčky, které jsem chtěla dělat a dosud mě baví jsem zatím zdravá a mohu dělat vše, co mě baví mám přátele, na které se v případě nutnosti mohu obrátit a nemusím mít obavy z jejich reakce mám rodinu, kde to funguje mám málo času, který bych mohla ještě i jinak využít, ale všechno to, co dělám, dělám ráda, až mě to přestane bavit, budu mít zase ten čas

Mám práci a vzdělání které jsem si přála.Jen bych si přála lepší ohodnovení-práci dělám dobře a životní náklady a školy jsou drahé a plat není adekvátní.jinou práci dělat nechci.Naplnuje mne. Hlavně mám skvělého manžela a skvělé děti a hodlám si užívat život ..radosti každého dne s nimi a se svými blízkými a přáteli.

Mám práci v oboru, který jsem vystudoval, ta práce mě moc baví, i proto, že je tvůrčí a povinností, které mi vadí, je vcelku málo. Navíc si myslím, že moje práce je obecně smysluplná nejenom pro mě. Zároveň ale nemůžu říct, že by to bylo dosažení nějakého mého cíle. V zásadě žádné dlouhodobé cíle typu dostat se do nějaké funkce, dosáhnout toho a toho nemám. Přišlo by mi to pomatené.

Mám spoustu větších i menších snů, časem se obměňují nebo mizí, podle toho jak se sama měním. Od malička miluju psaní a chtěla jsem vždycky vydat knihu, což sem i zatím nepovedlo a už o zdaleka není tak velký sen jako dřív, ale kdyby se mi to povedlo, bylo by to milé. Mám v hlavě příběh, který je plný mých myšlenek, pocitů, názorů, a moc ráda bych ho vyjádřila světu. Chtěla jsem nalézt dívčí fotbalový tým, a to se mi též povedlo. Díky odvaze a překonání vlastních démonů jsem dokonce velmi kuriózním způsobem nalezla skvělý a milující vztah. A vůbec - nejvíc si přeju abych byla zase tak produktivní a kreativní jako dřív, tak snad se mi to povede.

Mám to štěstí, že jsem obklopen v osobním i rodinném živote skvělými lidmi. Jsem zdravý, úspěšně studuji a snažím se dělat lidem radost. Díky tomu se na svět dívám pozitivně. Za velký úspěch považuji své počínání na vysokém škole. Chtěl bych se naučit německý ale zatím mi nejde přinutit se.

Měla jsem krásné dětství a fajn rodinu....dělám to, co jsem vždy dělat chtěla.....setkla jsem se tváří v tvár s těžkou nemocí apod.....ale zatím to dobře dopadlo.....mám stále tu fajn rodinu a přátele

Měla jsem spoustu vysokých cílů, když jsem byla malá, ale ty se mi postupem času rozplynuly, a chtěla jsem a vlastně stále chci to jediné - nebýt jako moji rodiče, mít šťastnou a spokojenou rodinu, děti a manžela, ve které na sebe lidé nebudou zlí a nebudou upřednostňovat své zájmy před zájmy svých dětí. To je vlastně vše, protože všemi životními okolnostmi jsem již došla jen k tomuto. Co pozitivního bude navíc, beru už jen jako bonus (peníze, práce...).

Miliardář, pořád to nevychází

Mit cile, ale moci je menit vzhledem k okolnostem

Moc na dlouho.

Mohu se identifikovat s 53a. Chtěla jsem studovat medicínu, ale nakonec jsem se toho z různých důvodů musela vzdát. Nakonec jsem při zaměstnáni vystudovala práva a živila se zahraničním obchodem. Po revoluci jsem si založila firmu a úspěšně pokračovala ve stejném oboru až do teď. Přinášelo mi to uspokojení, hrdost i radost.

Mou velkou touhou je najít si životního partnera, což se mi stále nedaří, ale když se nad tím tak zamyslím, tak je to jediný problém, který mě trápí - a to je velmi pozitivní. Mám tu nejúžasnější rodinu na světě, studuji na výběrové škole, mám skvělé přátele, i když si to nějak moc neberu, tak zřejmě taky nejhůř nevypadám. Žiju v krásném světě, kde si mohu vybírat.

Můj největší úspěch je udržení dlouholetého partnerského vztahu, ve kterém mne to stále baví. Dále - podařilo se mi vystudovat obor, který mě zajímá a teď v něm pracuji. Naplňuje mě to, i když práce je hodně a plat neadekvátní. Ale finančně nestrádám. Podařilo se mi odejít z rodného města, kde jsem nikdy nebyla šťastná a najít si přátele v novém bydlišti.

Můj život momentálně v tomto ohledu nelze moc rozvést. Ve vztazích se mi nedaří nehledě na to, jak moc se (ne)snažím, s rodiči a lidmi celkově mívám problémy... Dostala jsem se na školu, kam jsem chtěla, avšak jsem nakonec zjistila, že to až tak ono není, teď dotloukám poslední rok na škole, která mě nebaví a vpodstatě ani nezajímá. Vždy jsem chtěla pomáhat zvířatům (při bydlení u rodičů neproveditelné), mít partnera, který by si mě vážil a měl mě opravdu rád (zatím stále neúspěšně), lépe vycházet s lidmi, ideálně si ujasnit, co si od života slibuji a ne pořád lítat ode zdi ke zdi podle aktuální situace... Momentálně ale nejvíce záleží na dokončení školy a přijetí na univerzitu, kde si doufám tyhle věci co nejvíce vynahradím :)

Můž životní příběh je dost dlouhý a nemá smysl, abych Ti ho sem psal. Do Tvé diplomky se absolutně nehodím. Srovnáváš dvě skupiny, studenty VŠ s generací jejich rodičů. Problém je, že já patřím do obou skupin a dokonce jsem Tvůj spolužák. No teď bych asi chtěl hlavně dostudovat tu psychologii. Zajímavý dotazník, fakt. Držím palce na obhajobu a státnice. Měj se!

Mým primárním cílem na základní a i střední škole bylo nezklamat rodiče, vyhovět jejich přáním a samozřejmě obstát mezi svým okolím. Tento cíl stále platí, ale přibyl k němu další, pro mě důležitější, nezklamat sama sebe. Nekladu si příliš vysoké cíle, jelikož špatně snáším prohru. Snažím se uvažovat racionálně s rozvahou, znám své možnosti. Ovšem, když už si nějaký cíl stanovím, usiluji o něj za každou cenu. Mým nejbližším cílem, je úspěšné dokončení VŠ. Z dlouhodobé perspektivy se zaměřuji na úspěch svého současného partnerského vztahu. Nejdůležitější je pro mě rodinné zázemí, životní stabilita a pocit naplnění. Doposavad považuji svůj život za naplněný a úspěšný.

Mým snem je stát se doktorkou a za tím si jdu už od malička. Někdy si člověk přijde nahoře a jindy dole, ale stojí za to bojovat a nic nevzdávat. Maximálně udělat nějaký kompromis a zkusit se podívat na danou situaci i z jiného pohledu.

Na střední jsem studovala na obchodní akademii. Studium jsem dokončila, ale nebavilo mě to, proto jsem na VŠ vystudovala obor, který mi byl blízký - literaturu. Před rokem jsem dostala možnost pracovat jako elektrotechnik v opravně mobilních telefonů. Výzvu jsem přijala, i když jsem pro tu práci neměla předpoklady, a práce mě baví. V současnosti se mi nabízí možnost přejít na novou pozici. Nové pozici se nebráním, i když na staré pozici jsem spokojená. Mým životním mottem je "co tě nezabije, to tě posílí" a "život před nás staví jen takové překážky, které jsme schopní překonat".

Na základní škole mi do hlavy vštěpovali, že to nikam nedotáhnu (doslova "budeš umývat záchody a neuděláš ani výuční list"), vzchopila jsem se, šla na humanitní obor SŠ, zvládla maturitu, dostala se na VŠ a zatím jí velmi úspěšně proplouvám -- těším se, že jsem se postavila bláhovým řečem pedagogů ze ZŠ (dále chci pokračovat na Mgr., pracovat ve školce, opět si zvýšit titul a následně učit na VŠ.

Narozen do rozvrácené rodiny, ale dětství šťastné, vysněná práce z dětství dnes koníček. Práce uspokojivá. Rodina co jsem vždy chtěl tak mám a jsem spokojený. Vysněný dům postaven, auto také takže jen klady a pozitiva.

Ne

ne

Nedosáhla jsem sice vzdělání, kterého jsem chtěla, ale zato mám plně fungující rodinu, které se mohu věnovat a které věnuji většinu svého času a ona mi to vrací.

Nehezké dětství, touha jít na VŠ abych všem ukázala, že jsem lepší. Jsem na VŠ a chci néco dokázat. Momentálně jsem spokojená

Nechce se mi.

nechci

nechci sdělovat.

Nechci se k této otázce vyjadřovat.

Nechci to sdělovat na internetu.

Nemám čas.

Neměl jsem od dětství žádné konkrétní cíle, kým bych chtěl být nebo co bych chtěl dělat. Až během studia v posledních letech jsem našel oblast, která mě zajímá. Přestože mám momentálně řadu povinností ještě v jiných oblastech, které nechci opustit, snažím se ve volném čase zlepšovat v oblasti zájmu, abych v ní mohl brzy pracovat. Přestože v současné práci nemám problémy, nejsem v ní příliš spokojen. V současnosti tedy vyhlížím lepší zítřky :)

neodpovím

Nesplnilo se mi to, že mé manželství bude "nafurt" Jsem hrdá na to, že jsem dokázala odejít od násilníka a alkoholika. Chtěla jsem harmonickou rodinu, hodně dětí. To se mi splnilo v mém druhém manželovi. Mám šťastné manželství, 3 děti a koupili jsme si dům, po kterém jsem vždy toužila. Manžel i já máme práci, která nás baví, nemáme finanční potíže. Stavím se k tomu tak, že ne vše je náhoda. Za mnohým jsem šla tvrdě, aby jsem to získala. Musíš mít sen, aby sis ho mohl plnit

Nevím

nevím

nevím

Nevím co od života žádám skoro nic mě nebaví

Nevím proč tu doopravdy jsem, ale stala jsem se teď matkou a beru to jako největší důvod k žití. Nikdy jsem si nestanovila žádný velký cíl a nejspíš proto je teď ze mě nikdo. Připadám si obyčejná a ničím výjimečná. Bojím se budoucnosti, přestože vím, že to nemá smysl. Jsem nerozhodná a u ničeho nevydržím dost dlouho na to, aby se z toho stalo něco velkého. Ale pořád doufám, že se to nějak zázračně vybere. Musím se víc snažit, jinak to nepůjde. Ohromným požehnáním jsou mi však lidé kolem mě. Jsou mi obrovskou oporou a pomocí. Mnoho úspěchu a Božího požehnání.

nevím, co psát, zatím studuji, protože mě to baví a jde mi to, je to pro mě zajímavé, brzy budu hledat zaměstnání, snad se mi povede najít takové, které mě uspokojuje a kde dobře platí... a snad zůstanu s partnerkou

nezvládnuté první VŠ studium, druhé VŠ studium mě nenaplňuje, pořád se v mysli vracím k svému původnímu selhání, čím dál více cítím, že chci dělat něco jiného, ale školu chci dokončit, protože jsem ji věnovala již hodně energie

Nikdy jsem asi neměla moc velké cíle, ale ty menší se mi plní a já jsem spokojená - studuji to, co chci, můžu najít práci v oboru, mám skvělého muže, pár věrných přátel, víru... Vím, že můj život má smysl, i když nedělám a asi nikdy nebudu dělat nic velkého a světoborného.

Nikdy jsem neměl žádný formulovatelny cíl, snad kromě toho, že chci být programátor, což jsem. Rodina se mi rozpadla a od té doby jsem sám, ale s ex se bavíme a teď, po 20 letech mohu říct, že jsme až přátelé. Mám velkou dceru a trochu mi dělá starosti, jak se v životě uplatní.

Nikdy jsem nic nechtěla, nemá to smysl.

Očekávala jsem, že v práci využiji své vzdělání, znalosti a zkušenosti. Většina byla přehlížena mým flegmatickým vedoucím. Bohužel jsem poznala, že snažit se, se tu prostě nenosí a zabředla jsem do stejné letargie jako ostatní zde. Vybrala jsem si kompromis: práce bez stresu a tlaku, ale na druhou stranu monotónní a víceméně bez pocitu užitečnosti. Přijdu si bezvýznamná. Vím však, že být v práci přes čas a pod stresem zase nechci.

od mala chci být veterinářkou, úspěšně jsem na vysoké škole, i když občas mám pocit,že si nejsem jistá,jestli jsem zvolila dobře....zvířata mám ráda a byla bych ráda, kdyby v mém životě hrály velkou roli, teď veškerý čas a energii věnuji škole a přemýšlím, co bych místo tohoto času mohla dělat a mohla mít...mnohdy mám pocit, že mě to už vážně nebaví a většinou z toho vzejde to, že se do studia ještě více zakousnu, protože si vzpomenu, že je to to, co jsem vždycky chtěla a uvědomím si, že i přes nesnáze toho chci dosáhnout, a že po studiu budu mít ze sebe dobrý pocit a budu se moct věnovat všemu, čemu během studia nemůžu....

Od mala jsem kreslila, v šesté třídě jsem se rozhodla, že chci být módní návrhářkou. Na Střední školu tohoto zaměření jsem se dostala. Posléze mi ale došlo, že to není obor tak úplně pro mě a rozhodla jsem se, že scénografie je to pravé. Na vysokou školu tohoto zaměření jsem se také dostala. Momentálně dělám co mě baví a jsem nadšená z možností, co mi studium přináší a snažím se je naplno využít. Nikdy jsem ale nezažila vážnější krizi nebo nezdar, jsem vlastně docela šťastlivec, protože nnijakým zvláštním talentem neoplývám. Jediné co můžu říct je to, že mi nechybí absolutní zápal pro věc.

Od malička jsem chtěla patřit Ježíšovi, měla jsem určité představy, jak by se to mělo uskutečnit, ale brzy se okolnosti změnily a zvolila jsem jiný život, než byl můj sen, vdala jsem se, mám rodinu. Postupem času se vynořily nové možnosti, o kterých jsem dřív netušila, stala jsem se laickou sestrou v jednom řádu. Nakonec jsem tedy poměrně brzy dosáhla "toho pravého místa", o kterém jsem snila, i když z jiného směru a v jiných životních okolnostech. Momentálně mi připadá, že všechno "sedí" a s radostí prožívám život, který nyní mám.

Od ukončení základní školy žiji pouze v kompromisu. Ať je to další vzdělání (jiná škola, než jsem chtěl studovat), zaměstnání (vždy se točilo kolem mzdy a schopnosti uživit rodinu), vztahy (mnoho upřímnosti škodí...) ... Ale žiju to rád a bojuji:-) Vše, čeho dosáhnu jsou moje malá vítězství.

odmalička se snažím poznávat to, co pro můj život připravil Bůh. Jsem přesvědčená, že mě dobře zná, a proto ví, co je pro mě nejlepší. To se projevilo např. když jsem se chtěla hlásit na medicínu, ale cítila jsem, že mě vede studovat humanitní obor s pedagogickým zaměřením. Poslechla jsem, i když trochu vztekle :-). Už je to 8 let a já teď šťastně pracuju jako učitelka a zároveň dál studuju jazykovědu, kterou jsem si naprosto zamilovala. Vidím, že Bůh opravdu věděl, co mě bude naplňovat, přinášet mi radost a čím budu užitečná ostatním a přinášet radost jim. I nadále chci hledat, co pro mě Bůh připravil, a žít v jeho plánu pro můj život. Nedokážu si představit nic smysluplnějšího a více naplňujícího. Přináší to naději nejen pro tenhle život, ale taky pro věčný život, který, jak věřím, čeká každého člověka a který je možné strávit celý s Bohem. Ale není nejdůležitější splnit na zemi určité množství dobrých skutků, ale mít s Bohem osobní vztah založený na Ježíšově smrti za mé hříchy a jeho vzkříšení. Vědomí toho, že někdo tak důležitý, jako Boží syn, umřel místo mě, aby se mnou mohl trávit věčnost, dává člověku jistotu, že jeho život smysl má...

Po marném hledání jsem se chytil příležitosti v povolání, které mě zajímá, a snažím se zjistit, jestli se mi někdy finančně vyplatí. Není to však to nejdůležitější, jelikož mě naplňuje i bez finančního ohodnocení.

Po zpackaném dětství/mládí, což dávám (zcela sobecky) za vinu rodičům, jsem zjistil, jak žít. Bohužel s desetiletým zpožděním, které už se nedá dohnat. Proto si čas od času přeji být znovu dítětem s tím, co vím teď, nebo aspoń s jinými rodiči. Jelikož jsem ale realista a vím, že to nejde, dělám dětské věci teď (nepiju kafe a nejím olivy!:). Od doby, kdy jsem zjistil, jak žít jsem chtěl už jen jedno - dobře vychovat svého potomka (a nedělat přitom chyby svých rodičů). Sám si ho ale neudělám, což tedy beru jako svou životní prohru (též tím viním rodiče:) a vlastním rozhodnutím se ze mě stal psychicky velice stabilní flegmatik. Mé základní motto zní "To bejvá." - Forrest Gump. Jednotlivé životní (=pracovní) úkoly takto zvládám bez ztráty kytičky a nejraději mám krizové situace způsobené časovým presem, protože mě baví sledovat, jak je většina lidí okolo mě ve stresu. Jelikož takovýto přístup k životu mohou vyznávat všichni, beru za své nezadatelné právo mít potěchu z jejich "neštěstí". A taky všechno beru s legrací. :-)

Prožila jsem problémové dětství, což vyústilo ve sklony k závislé poruše osobnosti. Taky mi byla diagnostikována hyperventilační tetanie s projevmi, které všechno jen komplikovali. Byla jsem šikovná a nadaná, ale nízke sebevědomí, psychické i fyzické potíže a nedostatočná motivace způsobili, že jsem 2x vyletěla z prvního ročníku VŠ. Pak jsem ale lépe nazrela na svůj život a viděla, že jsem "stvořena" pro učitelství, mám dary po emoční, sociální stránce, komunikační schopnosti a i obory matematika a fyzika jsou mi blízké a vždy jsem o tom v hloubi duši snila, jen rodiče o tom nechtěli nic slyšet. Po opakovaném neúspěchu napokon souhlasili. Taky jsem to začala studovat v zahraničí (nejsem z ČR) a našla jsem se v tom. Není to lehké, bojuju denně, hlavně se svým strachem, náročností školy, no jde to mnohem přirozeněji, než to bylo předtím. Taky stále makám na sebe, vzdělávám se v psychologií, učím se sebepoznání, pracovat se sebou i rozumět druhým. Můžu říct, že s občasnou pomocí zvenčí jsem dozrála v mladou ženu, která je samostatná a vidí ještě veliký kus práce před sebou, jenž ji čeká :). Tak, vzhůru do ní! (A ne, stále mi "výzvy" nechutí, no neděsím se jich ;) ).

přála jsem si vystudovat,cestovat,mít zajímavou práci a to se mi splnilo. Navíc mám zdravého,šikovného syna,který zlobí jen přiměřeně,a úžasného,láskyplného přítele. Nepovedlo se mi manželství,jsem rozvedená,ale v konečném důsledku mi to přineslo jen dobré,polepšila jsem si.

Předně díky za takovou otázku. Životní příběh v pár větách by vypadal asi takto: Z malé vesnice, přes lásku ke všemu živému a vlastně i neživému, co nás obklopuje v přírodě, přes úvahy a myšlenky o (ne)smrtelnosti všeho na gymnáziu, přes překonání rodičovských právnických ambicí, vlastních falešných materiálních ambicí a pocitů méněcennosti až ke studiu psychologie. Výše zmíněné vlivy mě stále provázejí, ale už ve zmenšené míře, se slabší silou. Čili, chtěla jsem studovat psychologii a to se mi přes různé obtíže podařilo. Aktuálně zvažuji, co dál.

Přehodnotil jsem studium medicíny a skončil na biologii - genetice. Studium mě více baví, reálná práce pro mě ale postrádá "lidský faktor". Rozšiřuji tedy svou kvalifikaci ještě dál, štve mě omezenost české legislativy, která mi neumožňuje dělat to, co bych chtěl (v zahraničí to možné je). Při odchodu z medicíny jsem toto věděl, bylo to velké rozhodnutí. Čeká mě teď další - opustit svoji vlast či polevit ze svých cílů.

Při podávání přihlášky na VŠ jsem vlastně nevěděla, kam bych chtěla zamířit - prioritou bylo vystudovat VŠ - takový obor, abych se hlavně nepotkala s matikou... Byla jsem přijata na speciální pedagogiku a vlastně až během studia jsem si k tomuto oboru našla cestu a i směr, kterým bych chtěla jít dál. I přes 'krizovky' jsem studium zvládla a loni se stala Mgr.. Před posledním rokem studia jsem potkala přítele a rozhodla se se za ním přestěhovat do zahraničí.. Teď bych chtěla dosáhnout toho, abych se co nejdříve naučila naprosto cizí jazyk a prožila spokojený život podle svých hodnot :)

Rodiče jsou rozvedení a kvůli jejich časové vytíženosti se od děctví individualista. Od 17 let jsem přesvědčení anarchista a antifašista. Nejprve jsem chtěl "změnit svět", ale nyní už chci, aby svět nezměnil mě. Spíše než materiální statky jsou pro mě podstatnější morální hodnoty a cíle člověka. Mým cílem je držet se svých ideálů, nezaprodat se a nezabřednout do šedé průměrnosti konzumního apatického života.

rodina

Rodina, smysluplna prace, ktera ji uzivi.

rodinu, děti, peníze, filosofii, partnera, který mi bude partnerem, dosáhla jsme všeho, jen partner má z poloviny svůj svět

S

Skoro celý svůj život studuju a doufám, že mi to jednou k něčemu bude. Zatím jsem dosáhla bakalářského titulu.

snazim se dokoncit skolu...

Snažila jsem se dokončit studium, abych se mohla stát samostatnou. To se mi nepovedlo úplně, ale samostatná jsem.. A do budoucna chci zlepšit finanční příjem.

snažila jsem se dostat svých cílů ovšem nečekala jsem, že to bude tak těžké

Snažila jsem se, a stále snažím, žít svůj život naplněně - mít oboustranně uspokojující vztahy, práci, do které se ponořím, cestovat a poznávat nové a jiné, a integrovat to do své reality. Žít víc tady a teď, žít sama za sbe. Tohle snažení je ale na celý život, částečně se mi to daří, ale je potřeba se snažit stále dál.

Snažím se být dobrým člověkem, ne vždy se to v minulosti dařilo, a hlavní životní cíl pro mne je mít větší a zdravou rodinu, kterou dokážu zabezpečit a ve které budu dobrým otcem a manželem, jelikož jsem otce nebo někoho této roli podobného, de facto nikdy neměl... Zatím jsem toho nedosáhl, Honza, 30 let ;)

Snažím se dokončit VŠ, to je můj cíl a zatím se daří :-)

Snažím se dosáhnout všeho čeho chci. Víceméně úspěšně.

Snažím se nelhat sobě ani ostatním a těm ostatním povětšinou odpouštět a dávat druhou šanci. (odpovědět na další otázky by bylo příliš osobní)

Snažím se nežít zbytečně. Ač jsem svobodná a už skoro ve středním věku, nechci být na nikom závislá. Řídím se hesly že všechno zlé je k něčemu dobré a nespolehlivější pomocnou ruku najdeš na konci vlastního ramene. A už bych nechtěla být mladá - teď jsem spokojenější. Mám kde bydlet, co jíst a i peníze by se nějaké našly (alespoň zatím). Vlastně mám všechno, co jsem kdy chtěla. Jen doufám, že mi to vydrží. (Pracuji pouze doma omezeně z důvodu dlouhodobé nemoci.)

Stále se hledám, mám ptsp a snažím se jej překonat,pomalé křivky a zdary v nich mi přijdou jako velká životní vítězství. Rada bych si našla jinou práci,která nebude tolik stresující

Strašně zvláštní dotazník.

studovat zdravotní školu,to se mi taky povedlo,ráda pracuji s lidmi,baví mě to, doufám, že si najdu dobrou práci po tom všem,jaká jsem,jaká se snažím být.... snažím se nestresovat kvuli škole,ale občas to nejde .... pozitivně mě naladí důvod,že nejsem s tímto problémem sama ......

Studuji obor, který mne enormně zajímá a v kterém jsem snad dobrý.

Studuji obor, ve kterém ale nechci pokračovat profesně. Mám vysněné zaměstnání a snažím se udělat vše pro to, abych ho mohla vykonávat, má budoucnost je ale nejistá.

Studuji proto, abych mela v budoucnu dobrou praci, dobre finance ohodnocenou a predesla financnim nouzim. Uprimne doufam, ze mi tato snaha k něčemu bude. Zatim za své nejvetsi uspechy mohu povazovat studijní vysledky a přijmutí na vysnenou skolu. Snazim se take o to, nebrat si veci prilis k srdci, mit životní nadhled. Take velkou roli hraje v mem zivote laska, chtela bych poznat nekoho noveho, kdo me bude mit rad a naplni muj zivot opet optimismem.

studuji, jsem v tom podporován, nemám životní cíl, proto nemám důvod být zklamaný, pokud by to nevyšlo. Jen bych nechtěl skončit jako živořící troska, jejíž smysl bude přečkat od výplaty k výplatě, nebo od dávky k dávce.

Svému "životnímu poslání" se věnuji už řadu let, kdykoliv to jde. Při studiu. Volného času tak moc nezbývá, ale zvlášť mi to nevadí. Až jednou přijde čas na rodinu, s tím přijde snad i stálá práce, "životní poslání" bude zkráceno přinejlepším na polovinu, ale bude to kvůli další snad smysluplné životní ambici, pokračování rodu a spokojenému rodinnému životu. Život má smysl, musíme po sobě zanechat nějaký odkaz - proto tu jsme.

Svým způsobem je mému životu nejbližší příběh A. Chtěla jsem být učitelkou, ale nedostala jsem se na vysokou školu. Začala jsem tedy pracovat jako účetní a jako taková mám lepší peníze a pohodlnější život než bych měla ve školství.

t

tezka otazka. nevim jestli, vim co chci v zivote dokazat, citim potrebu byt uspesna a v zasade je mi jedno v jakem oboru to bude. to co delam, se snazim delat co nejlepe a podle vysledku a ohlasu (uspesne studium, nabidka prace v zahranici) jsem v tom snad docela uspesna, ale ja si myslim, ze to tak neni a ze musim byt lepsi a dokazat vic. myslim ze jsem castecne ovlivnena profesni uspesnosti sve matky a tim, ze se mi zatim vetsina mych planu povedla a nyni v petadvaceti (skola->prace) si uvedomuji ze to tak nemusi byt vzdycky a ze nebudu vzdy nejlepsi. mrzi me, ze me to nemotivuje ale spis srazi. jeste vic me mrzi ze me demotivuje uspech partnera (ve stejnem oboru), ze ktereho mam samozrejme radost, ale zaroven na nej trochu zarlim nebo citim potrebu se mu vyrovnat, mozna ne tak kvuli sobe ale kvuli jemu aby na me mohl byt pysny. hodne o vecech premyslim, hodne veci prilis prozivam, je tedy mozna na vine moje povaha (a take si myslim ze je na vine soucasny zivot na socialnich sitich kdy se uspesnost a popularnost lidi ukazuje a pocita a kazdy ma chte nechte uvnitr touhu byt oblibeny) ale doufam ze k tomu castecne prispiva tohle zlomove obdobi a casem se s temi pocity naucim pracovat. i pres svoje negativni pocity se snazim myslet do budoucnosti pozitivne.

to je komplikované

to je pitomost. nemůžu život slisovat do jednoho textového pole ! Ale tak alespoň tedy motto: "nechovat se jako hajl=dobytek"!

to je soukromé

To, co jsem chtěla, se nevyplnilo na 100%, ale výsledek byl nakonec lepší nežli moje přání.

Tohle bohužel nedokážu, je to složité a musela bych napsat několikastránkové pojednání, abych se nad tím sama hluboce zamyslela. Stručně se vyjadřovat nepatří mezi mé silné stránky. Místo toho Vám nabídnu dvě opravy: 49. Odpor zatěžovat se hlubokými nebo nepohodlnými myšlenky o svém konání a působení. (zde by mělo být správně myšlenkami) 54. Který muž (žena) nejvíce trpí? a) Nějaký muž (nějaká žena) má ve svém životě mnoho úspěchů. T, co vlastně vždycky chtěl (a), nemohl(a) sice uskutečnit, zato si však během doby vytvořil(a) pěkné postavení a může se dívat do budoucnosti bez velkých starostí. (zde by mělo být "To, co vlastně..." a odstranila bych mezeru mezi "chtěl" a "(a)" :) Hodně štěstí

Toto nechci rozebírat.

typ C (z otázek 53, 54), nicméně fakt, že se momentálně věnuji privátním ambicím jen občas není určitě definitivum a věřím, že tyto ambice budou prvotní v mém budoucím životě

Ukončení školy, nalezení práce která mě naplňuje a kde jsem ráda. Snaha posunout se dále a žít smysluplný naplňující život

V dětství jsem měla pár představ, co bych mohla jednou dělat, ale všechny se postupně zbortily. Nyní vůbec nevím, co dělat, a to mě celkem často trápí... Veskrze mi jde všechno, k čemu se dostanu, ale nic mi nejde tak výjimečně dobře, abych věděla, že právě to je to, co mám dělat.

V dospělém věku jsem začala studovat vysokou školu, změnila obor, naplnila myšlenku kariéry. Nenaplňujeme mne to tolik, jako dobrovolnictví ve prospěch seniorů. Angažuji se tedy hlavně mimo zaměstnání a hledám další cesty k pomáhání - nezištnému. Nic z toho, co jsem dělala, jsem nedělala pro pocit vlastního štěstí, spíš abych učinila šťastnými jiné.

V životě chci klid a pokoj v duši, to mi zabezpečí nestresující prostředí, milující partner a dobré vztahy v rodině. K tomuto se chci dostat a vše dělám pro to, aby mi to vyšlo. Nechci se před nikým sklánět ani otročit. Mám ráda svůj život a lidi v něm.

Ve skutečnosti jsem nikdy neměl jiný cíl než být v klidu. Mít svůj prostor, soukromí a dělat si co chci. Což se mi také zatím dařilo, ovšem tato pohodlnost a lhostejnost se negativně podepisuje na různých věcech v mém životě (viz škola, nesplnění různých dílčích cílů)

Ve svém životě jsem spokojený, byť mám pocit společný asi většině mé generace, že mi mnoho věcí a možností uniká. Neměl jsem moc jasně stanovené cíle a spíše se snažím popasovat s tím, co přijde. Studuji obor, který považuji za největší chybu v životě a možná i proto mi to trvá déle, než by mělo. Jelikož jsem však měl obor téměř hotov, neměl jsem dost odvahy nechat vše, čím jsem do té doby v rámci studia prošel, a jít začít od píky obor jiný. Snažím se však doučit věci, které by mi mohly pomoci k tomu být přijat na mne mnohem milejší obor alespoň v rámci navazujícího studia. Nevěnuji tomu možná tolik úsilí, kolik bych měl, či chtěl, ale prokrastinace je mocná a také až příliš času mi zabírá práce. Práce v IT firmě, kterou bych rozhodně nechtěl strávit celý život, nicméně nyní mne baví a naplňuje, přestože přináší hodně stresu. Jde o práci v kolektivu, který mám rád, a která přináší hodně zodpovědnosti, což mi dává pocit alespoň nějaké důležitosti, na druhou stranu mne dostává pod zmíněný stres a nenechává občas moc času na jiné aktivity, což mne nyní poměrně trápí. Snažím se to zrovna řešit s nadřízenými, jak to udělat, aby mi práce trochu ubylo. Nejsem špatně placený a mohu si tak šetřit peníze na splnění různých cestovatelských snů. Mám skvělou přítelkyni a výborné přátele, kteří mne v životě velmi naplňují a už jen díky chvílím v jejich společnosti stojí za to žít. Snažím se ničeho nelitovat a krom výběru bakalářského studijního oboru se obtížemi, které mne osobně potkají, většinou dlouho netrí. Občas přemítám o moderní společnosti, morálce, způsobu života a podobných věcech, a poté

Ve školce jsem hrozně toužila už chodit do školy. Na základní škole jsem se stala premiantkou třídy, což mne naplňovalo. Podařilo se mi dostat na střední školu, na kterou jsem nejvíc chtěla, posléze se to opakovalo s vysokou školou. Zvládla jsem odmaturovat se samými jedničkami, na což jsem byla opravdu hrdá. Utvořila jsem si slušný okruh přátel. Našla jsem si milujícího přítele, s kterým jsem šťastná. Ač studium na vysoké škole není úplně jednoduché a i když moji rodiče nedisponují žádným velkým majetkem, jsem ve svém životě spokojená - to nejdůležitější, lásku a rodinu, totiž mám.

Většinou vše co chci, dosáhnu. Studuji zajímavou školu, mám dobře našlápnuto k dobré kariéře, mám výborný vztah. Ve volném čase (mimo studium a práci) se věnuji koníčkům, kterým chci. Nepříjemnou situaci v historii neřeším, raduji se z výborné současnosti a snažím se to uchovat do budoucnosti.

Vše co jsem kdy chtěla se mi podařilo. Jsem za to vděčná a jsem s tím spokojená. Pořád mám prostor pracovat na dalším a snažím se aby se vše dařilo i nadále.

vše co jsem si přála mám, vše co jsem chtěla dokázat jsem dokázala.

Vše dle svých představ a možností:-)

Vůbec kurva nevím a kdybych věděl dělal bych lepší věci než vyplňoval přihlouplý dotazníky na internetu. Jestli si myslíte, že můžete lidi rozpitvávat a seřazovat lidi do kategorií na základě pár otázek, a že vám to je k něčemu dobrý tak se pletete. Radši si tuhle hovadinu vyplňte sami a pak přemejšlejte nad tím jestli to co děláte se svým životem náhodou nestojí za hovno.

vybudovat firmu, mít spokojenou rodinu a zůstat zdravá

Vykonávám povolání, které jsem chtěla, ale zklamalo mě. Pracuji ve stejné pozici stále, a i když mě kolegové i vedení hodnotí pozitivně, nijak mě to nenaplňuje. Z nedostatku odvahy a strachu ze změny ale nehledám jiné místo. Ráda bych založila rodinu, ale nedaří se mi najít toho správného partnera.

Vystudoval jsem náročnou vysokou školu, ale nic mi to nepomohlo k tomu, jak se mám postavit k životu nyní. Heslo rodičů: "uč se, aby ses měl dobře"....moc nefunguje. Člověku by mělo být od mala spíše pomáháno najít, kým skutečně je a jaké jsou jeho opravdové sny a potřeby....ne ty, které si myslí, že jsou jeho, protože ty jsou většinou podbízeny společností a my je jenom přejímáme....Školy zabíjí kreativitu a nepomáhají rozvíjet osobnost, to je myslím největší problém. V nitru cítím to, kým, kde a s kým chci být, ale nemám dostatek sebeúcty a síly, abych se tomu věnoval, raději přijímám co přichází z okolí....je to podstatně jednodušší než se prát za své sny...Ale drží mě ve zvláštní pozitivní agónii představa, že to jednou změním...

vystudovala jsme vysokou školu, mám dlouholeté spokojené manželství, dvě vysokoškolsky vzdělané děti s dobrým zaměstnáním, zaměstnání které naplňuje mé ambice, relativně dobré zdraví

Vystudovat, založit rodinu, zajistit děti do života, pracovat, sportovat. Průběžně dosahováno, jak jde život..

Vzdycky jsem chtela zit v klidu, pohodlne a tak, abych se za sebe nemusela stydet. To se darilo, vadila mi vsak ma prace, ktera me nebavila, byla v rozporu s mymi presvedcenimi, ale slusne me zivila. Ted je pro me nejvetsi hodnota zdravi a rodina, brzy se nam narodi syn, tak si preji, at to dobre dopadne. Casem budu hledat novy zdroj obzivy a netusim, co to bude.

Vzhledem k mému zdravotnímu stavu jsem měl ambice žít jako normální zdravý člověk. Myslím, že jsem toho tak na 60 procent dosáhl. Stavím se k tomu tak, že mohlo být daleko hůře, takže jsem vlastně spokojený. Hezký den přeje Jirka.

Vždy jsem chtěl dělat práci která mě baví, ale aby mě také finančně zajistila a mohl jsem si dovolit o dost více, než běžně dostupné služby, statky. Snažím se proto o vystudování oboru na vysoké škole, který není vůbec jednoduchý, ale myslím si, že by mi znalosti tohoto oboru do budoucna pomohli uskutečnit svoje cíle. Můj život zatím z větší míry naplňují pouze činnosti, které mi cíle do budoucna nejspíš nesplní, nicméně je díky nim můj život zábavnější.

vždy jsem chtěla především svoji rodinu, byla jsem vychována ve víře žít s jedním mužem dokud nás smrt nerozdělí. Věřím že se mi to splní, po delší době mám přítele a jsme spolu štastní

Vždy jsem chtěla udělat pro svět něco přínosného a asi se o to nikdy nepřestanu pokoušet, ale už se k tomu začínám stavět jinak - začínám víc upřednostńovat sebe před velkými ideály jak změnit svět :) Teď studuji to, co jsem si přála a o co jsem se snažila, aktuálně z toho ale nepociťuji pocit štěstí, který jsem doufala, že je s tím spojený. V těchto dnech se snažím víc naslouchat sobě a dosahovat nových cílů, byť můžu říct, že jsem v minulosti byla úspěšná (mít dobré přátele, studovat dobrou školu, cestovat)

Vždy jsem se chtěla učit jazyky na fotografii, rodina do mne neustále narážela, že tyhle věci jsou jen koníčky, že se tomu můžu věnovat ve volném čase a že mám jít na pořádnou VŠ. Šla jsem na VŠ, rodina mi na studijní potřeby + koleje nepřispívala, musela jsem chodit tedy dálkově + chodit do práce a shánět peníze na vlastní život, s rodinou od nástupu na VŠ nežiju. Za celé studium na VŠ jsem se ke svým zájmům, nedostala, nebyl čas a ani peníze. Na druhou stranu jsem ráda, že jsem nešla na fotografii, jelikož bych na takové drahé studium sama neměla dostatek financí.

Vždy, když jsem něco opravdu chtěla a opravdu jsem si za tím šla, tak jsem toho dosáhla. Pro mne je jen velkým problémem má lenost, kterou vždy musím překonat. Ale když ji překonám a mám úspěch, ten pocit radosti je úžasný.

Vždy, když něčeho dosáhnu, tak se snažím ohlédnout se zpět a zhodnotit, zda dané úsilí za získané/ztracené (možnost zisku) stálo. V hodně případů si řeknu, že ano. Stane se mi, že někdy to tak není.

Vždycky jsem se chtěla při práci věnovat dětem. Začala jsem tedy jezdit jako vedoucí na letní dětské tábory. V budoucím povolání jsem se chtěla věnovat dětem, ale zároveň jim hodně pomáhat. Proto jsem chtěla být dětskou lékařkou a dělat něco, co má opravdu smysl. Vzhledem k neúspěšným přijímacím zkouškám na medicínu, jsem zůstala na pedagogické fakultě. Abych i během studia dostála svému přání práce s dětmi, tak se věnuji ve volném čase soukromému hlídání v rodinách. Sice se mi nepodařilo dosáhnout mého cíle první cestou, ale důležité je, že jsem si našla jiný způsob, jak se věnovat dětem.

Vždycky jsem se chtěla stát lékařem a pomáhat lidem. Teď studuji medicínu, baví mě a budu se jí držet, dokud ji nevystuduji.

X

Začala jsem podnikat a zjišťuji, že mě to dělá šťastnou. Ještě lepší pocit mám proto, že to nedělám pro to, abych se uživila, ale je to takový koníček, jímž si mohu přivydělat.

založení funkční rodiny a výchova dětí, kvalitní manželský vztah, pěkný vztah k rodičům a sourozencům, pár dobrých přátel,získání VŠ vzdělání a zajímavé zaměstnání, které mě uživí a baví, prostor pro koníčky - pilates, kultura...pokud bude zdraví, vše je Ok

Zatím dobrý. Rodina OK nadprůměr funkční. Hmotné starosti nemám, v práci mám autoritu neformální a mám hodně znalostí a dovedností, které sbírám a vyplácí se mi je v práci aplikovat. Doufám, že věci vydrží.

Zatím jsem chtěla hlavně vystudovat něco, co mě baví a co mi umožní dělat dobrou a naplňující práci. A taky to šikovně skloubit s osobním životem. Zatím se mi daří celkem v pohodě studovat, baví mě to, plus mám stabilní vztah s přítelem (6 let), který je mi velkou oporou a myslím, že nám to pěkně klape, což taky asi považuju za úspěch :). Mám jen obavy o budoucí uplatnění. při studiu se mi moc nedaří najít si bokem práci v oboru, která by mi pak pomohla k nalezení něčeho fakt dobrého po škole. Tak trochu pochybuju jestli jsem schopná obstát v (nebo spíš asi dostat) práci, která by mě bavila. Jestli jsem na ni dost dobrá, konkurence je velká a já se asi neumím moc prosazovat. A škola mě prostě nenaučí všechno, jenže já se nemůžu donutit k tomu se sama víc snažit rozvíjet i mimo ni...

zatím jsem nedosáhla ničeho podstatného, mým cílem je vystudovat vysokou školu

zatím nebyl důvod ke stížnostem

Životní příběh se neskládá pouze z dosahování cílů. Možná se tak dá nahlížet. Potom však mým jediným a největším úspěchem je ta skutečnost, že jsem se narodila jako zdravý člověk a že stále šťastně žiji a mám všechno, co k životu potřebuji. To však není nic, co bych mohla úplně sama nějak ovlivnit. K životu jsem nepřišla já, to on přišel ke mně.